Je těžké respektovat druhé

Máme každý svoji pravdu. Dokonce je to celý systém pravdy. A vždy, když si myslíme, že něco víme nejlépe, dokonce lépe než všichni ostatní, se nám ukáže, že existuje i jiná pravda

Pravda těch druhých. A na to mnohdy ve vztazích narážíme.

Pravidelně se setkáváme se skupinou přátel, se kterými jsme si velmi blízcí. Často sdílíme různé trable, probíráme naše životní situace a navzájem si nastavujeme zrcadlo.

Toto sdílení však má svoje pravidla. Ten, co něco sdílí, si dopředu vymezí, co od nás v té chvíli potřebuje. Buď jen vyslechnout a vnímat, že ho chápeme (což se pak snažíme dělat) nebo mu máme dovoleno říct, co tam vnímáme my ostatní, co on možná zatím nevidí. Ne vždy se nám to však podaří takříkajíc "čistě".

Naše zaběhnuté touhy pomáhat za každou cenu, nás občas navedou k radám a k pomoci, o kterou si ten dotyčný nepožádal. V takovém případě se stává, že ony nevyžádané rady a vnucené návody na pomoc mohou ublížit. Důvěra a otevřenost byla narušena, šíp byl vystřelen.... a ano, takto fungujeme v běžném životě více méně všichni.

Za vidinou pomoci tomu druhému "vždyť já vidím, co on v tu chvíli potřebuje" se mu snažíme svoji pomoc přímo vnutit. Ten druhý to ale může vnímat jako útok. Proč?

Kde jsou ty hranice, na kterých se setkávají lidské bytosti, aniž by si navzájem zasahovali jeden do druhého. Kde je ta hranice, na které je v pořádku sdílet a přijímat, a jak moc nebo málo prosazovat svoji pravdu?

Vnitřní pravda každého z nás vychází z našich zkušeností, prožitků, typu osobnosti, sebepoznání.... máme bohatý vnitřní svět, který nás zaměstnává každou minutu našeho života. A s takto zaměstnaným vnímáním jdeme do kontaktu s ostatními. Snažíme se o vztahovou interakci a zde se stane, že doslova narazíme na pravdu ostatních.

Přílišné přizpůsobování se druhým nám na jedné straně způsobuje, že se necítíme "ve své kůži". Nějakou dobu si toho ani nevšimneme. Časem můžeme mít pocit, že nás nikdo neslyší, nevidí, nevnímá, a že děláme jen to, co od nás druzí požadují (nebo si to alespoň myslíme). A to z různých důvodů...aby jsme byli oblíbení, aby nás měli rádi, abychom měli klid, nebo třeba jen proto, že to jinak neumíme.

Na druhé straně existuje mezi lidmi tendence se příliš prosazovat, které nám však může způsobit silné nárazy a otřesy ve vztazích, a to ve formě hádek, nedorozumění, rozpadajících se vztahů, krizí a nepřátelství.

Co s tím? Existuje nějaký návod, klíč, jak najít tu harmonii a vyváženost (čti zdravé hranice), jak příliš nezasahovat, ale ani se příliš nepotlačovat? Ano.

Klíčové jsou : Respekt a empatie.

První, co je potřeba si uvědomit, je skutečnost, že ostatní mají také svoji pravdu.

Ta jejich pravda vychází z toho samého, jako ta naše (zkušenosti, prožitky, biografie, typ osobnosti atd...). Uvědomit si, že ostatní mají také bohatý vnitřní svět a život, své vnímání venkovního světa zabarvené emocemi, pocity .... a to je to místo, ze kterého v rámci mezilidské interakce vycházejí oni.

Pokud se budeme snažit ostatní respektovat, jejich realitu, naslouchat jim, porozumět jim a vnímat je, zjistíme, že to není až tak jednoduché. Někdy si myslíme, jak moc jsme vnímaví a empatičtí, ale opak je pravdou.

Když to provádíme z našeho úhlu pohledu, skrz naši realitu (pravdu, zkušenosti, prožitky, emoce), je to, jako bychom měli na očích tlusté ušpiněné brýle a druhému vyprávěli, jak ostře je vidíme.

Je to něco ve smyslu: "vždyť tě poslouchám pozorně, já přece vím, jak se cítíš, co tím myslíš, jaký jsi, vždyť už tě znám nějakou dobu".

My víme, my slyšíme, my si myslíme, my vnímáme a my nejlépe víme, co by ten druhý měl udělat, jaký je, co se mu děje.... To ale není empatie. To je tzv. empatie projektivní.

Jak na tu pravou empatii, kterou začíná respekt ke druhému?

Začněme u sebe - seberespektem a sebeempatií.

Potom je nutné brýle (filtry, přes které vnímáme svět) vyčistit, popř. se jich úplně zbavit. Jak?

✔ jako první si všimnout, že tyto brýle máme

✔ jakmile o nich víme, prozkoumáme a zcela je poznáme - budeme vědět o každé rýze, o každém fleku, o velikosti dioptrií, barvě obrouček....

✔ pokud se nám podaří je do detailu poznat, rozhodneme se, že je pro vnímání druhého člověka (světa, situací...) odložíme.

Prostě si jen vyčistíme skla a pak se pustíme do vnímání, vidění a slyšení světa.

Vypadá to jednoduše, ale je to práce. Neustálá vnitřní práce na sobě, která vnese (nejen) do vašich vztahů lásku, porozumění a empatii. 

Ať se nám to daří, Eva Šrámková